Četla jsem milý článek od @Katusi https://katusi.signaly.cz/1710/hromnicka o bouřkách na táboře a úplně mi to připomnělo spoustu bouřkových zážitků z mnoha táborů :).
Třeba tu bouřku, kdy jsem se vracela ze zkoušky zpátky na tábor a dohnala mě při každém přestupu na nový spoj se stále se zvětšujícíse intenzitou, aby mě dohnala počtvrté, zrovna když jsem byla na kopci asi kilometr od tábora doufajíc, že ještě chvíli počká a do tábora to stihnu. Nestihla. Plazila jsem se z vrcholku kopce po zemi, ve snaze vyčnívat nad povrch co nejmíň, mokrá až na kost, zmlácená kroupama a tak hrozně se mi chtělo čůrat :D. A okolo v nastálé temnotě mraků ohňostroj, za který by se nemusel stydět žádný pyrotechnik. Prostě paráda :).
Nebo tu s průtrží mračen, kdy jsme kopali járky nejen klasicky tak jak vždycky po tábořišti, ale i vnitřkem stanů. Posílání lodiček se vyloženě nabízelo :).
Takových zajímavých jednotlivých bouřek je mnoho, ze všech ale vyčnívá ta jedna, ani ne moc intenzivní přes hromy a blesky, zato přes množství srážek. Byla to bouřka malá, ale po které se strhla divoká bouřka v mém životě :). Bylo to tehdá na konci poměrně deštivého tábora, na jehož části jsem jsem nebyla a vracela jsem se až ke konci, kdy už jsme bouraly. Samotnou bouřku si moc nepamatuju, zato ale to, co nám zanechala. Vody bylo požehnaně, místy po kotníky, místy po holeně v závislosti na terénu a my jsme se snažili sklidit vše co se dalo co nejsuššeji. V botkách nám čvachtalo, ve výsledku bylo lepší vzít si sandály místo pohor a holin, aspoň to zase všechno vyteklo ven. Když už jsme rozebíraly podsady, vytloukaly kůly, zbavovaly je hřebíků, aby byly připravené na příští rok a nakládaly do Avie, cítila jsem už jen zimu a v hlavě se motala jediná myšlenka, ať už to brodění skončí. A skončilo. Odjely jsme domů (některé z nás ještě do klubovny rozvěšovat potřebné věci na sušení, mně už by nejel rozumně vlak domů - za což jsem byla docela ráda :)...). Doma jsem si dala teplou koupel, po ní se naložila do teploučké postele s termoforem, milující manžel mi přinesl teplou večeři na tácku do postele a jak jsem tak ležela, poprvé jsem ucítila se hýbat naše milované miminko. Byl šestnáctý týden našeho těhotenství a ono lehké lechtání jako by symbolizovalo konec dobrodružství s dětmi druhých a začátek dobrodružství s těmi svými. To ony přinesly tu pravou a nejdivočejší, nejživelnější a přitom nejkrásnější bouřku do mého života :).
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.